Velikonoce

   A jsou tady zase: velké jarní úklidy. Což o to, uklízet se musí, ale důvod, proč je u nás zmatek je velmi prostý – po roce tady máme opět Velikonoce. Největší a nejdůležitější oslavu v roce. Tedy, aspoň podle mé matky. Já její názor nesdílím, což bývá příčinou většiny našich neshod v tomto „úžasném“ postním období. Nejvíce se to projevuje u společného času.
   Má nejdražší maminka by nejraději vstávala se slepicemi, uvařila obří teplou snídani pro celou rodinu, nasnídala se společně s námi a pak, za doprovodu gest typu „pápá“ a „pusinku“ odcházela do práce. Jenže realita se jejím představám ani zdaleka neblíží.

   Mamka totiž odchází do práce už v půl sedmé, kdy jsem já, její nebohá dcera, stále ještě v říši snů. A zkuste vykopat náladového puberťáka z jeho postele byť jen o 5 minut dříve, než je nutné! (Pokud tento problém neznáte – je to úkol hodný Hérakla. Plus mu ještě dejte jako zálohu Argonauty, jen tak pro jistotu.) Kvůli tomuto „drobnému“ nedorozumění dochází pravidelně na začátku postního období k obřím ranním hádkám, při kterých táta jen apaticky sedí u stolu v kuchyni, pospává (jelikož i on byl vytrhnut z obětí spánku) a jen mechanicky upíjí ze své extra silné kávy. Bohužel nemá dostatek sil hádat se s jeho milovanou ženou, která ovšem v té chvíli vypadá jako běsnící Gorgona, takže musím v zájmu zachování rovnováhy zdvojnásobit úsilí, abych vyjednala spravedlnost i v jeho jméně.

   Po mém násilném vytažení z postele zbývá na snídani jen 10 minut, z čehož bývá hlava rodiny (ne, skutečně jí není můj otec) mírně řečeno „lehce nervózní“. Zkrátka vyšiluje že dostatečně nežvýkám, že jsem stále ještě v pyžamu, že nestihne tramvaj, kdo to pak po nás uklidí (jako bychom neměli vlastní ruce) a nakonec si obvykle za doprovodu mého posměšného pohledu sbalí zbytek čaje do termohrnku, vajíčka (či jinou zbytkovou potravu) do krabičky na oběd do práce a běží na tramvaj, kde je, jak jinak, o 4 minuty dříve než je nutností. Doma mezitím probíhá návrat do tepla peřiny a další půlhodina spánku.

   Večeře probíhá v podobném stylu – místo toho, abych večerní hodiny strávila venku ve společnosti svého skvělého přítele, musím být v půl šesté doma, abych se stihla převléct do „slušného oblečení“, vhodného k společné večeři. V mámy podání šaty, sukně s halenkou nebo zkrátka něco, co nevypadá jako týden nošené. V mém podání tepláky s prošoupanými rameny a triko s metalovou skupinou. Jak nejspíš správně hádáte, po mém příchodu k slavnostní tabuli následuje další hádka, kterou, nyní již bdělý, taťka sleduje s potměšilým úsměvem. Obvykle tato situace skončí prásknutím dveří, řevem o „nevděčném spratkovi“ a mou noční návštěvou ledničky.

   Nejdelší trvání tohoto stavu bylo loni - celých 12 dní!! Jinak to naše nervy zvládnou zhruba týden, poté to maminka se mnou vzdá – o to více ovšem trpí tatínek, chudák… Ta dobrá duše ale neřekne ani slovo, snad ze strachu, že by mu jeho milovaná žena přestala vařit jeho pravidelnou dávku ranního kofeinu.

   Napjatá atmosféra mezi mnou a ženou, která mě v bolestech přivedla na tento svět (jak mi bývá často a plačtivě zdůrazňováno), vydrží obvykle až do Bílé soboty, kdy se blahosklonně rozhodnu té nebohé osobě udělat radost a podvolit se jejím přáním – to je poté doma radosti! Z jejích škodolibých pohledů poznám, že si myslí, že vyhrála a konečně zlomila mou zatvrzelou povahu. Ale to je na omylu – ve své velkodušnosti jsem jí darovala pár dní klidu a míru, když už jsou ty Velikonoce… Jsem to skvělá dcera, že ano?