Vzrůstající množství kantorů, kteří neradi učí, doléhá i na středoškoláky

Je to dva a půl roku, kdy jsem přišel na střední školu, a musím říct, že již od raného počátku jsem si začal všímat nespokojenosti středoškolských učitelů. Někteří jen znuděně vykládají nezajímavé fakty, jiní otevřeně přiznají, že do školy chodí neradi.

Kde je problém? Mnozí pedagogové jako problém vnímají letargické a líné studenty neochotné vstřebávat takové množství informací, jaké po nich chce školní vzdělávací program. Z mojí perspektivy žáka velice ochotného zastávat se svých spolužáků bohužel musím konstatovat – je tomu tak.

Adolescenti napadení dobovou chorobou přikládání přílišné důležitosti přístupu k možnostem získávání informací, jako je Google a Wikipedie, zapomínají, že je velmi potřeba mozek cvičit a že data v něm uložená budou dříve nebo později užitečná. Je to tak, dřívější nejobsáhlejší a nejrychlejší médium na získávání informací, knihy, zapadají prachem a jsou zcela vykořistěny internetem, který nám, mladým lidem, umožňuje získat jakoukoliv znalost během vteřiny. V důsledku toho vzniká myšlenkový vývoj směřující k přesvědčení, že učit se je nedůležité.

Mladí lidé u písemných a ústních zkoušení předvádějí čím dál horší výkony a kantor, jenž se sám přijímá jako prostředníka mezi znalostmi a studenty, si to klade za vinu. Proto postupně snižuje laťku a společnost jeho svěřenců zjišťuje, že si lze učitele „vychovat“.

Ti, kteří tlaku studentů odolají a zůstanou lpět na vysokých standardech, se pak setkávají s nepříznivými ohlasy stran rodičů. Nakonec jsou kvůli různým cestám rodičovské nespokojenosti nuceni i vedením školy ke snížení požadavků a učí čím dál méně.

Tlak, jenž doléhá na kantora, je neúnosný. Pramení u studentů, ale nachází si cesty i přes rodiče, ředitele a nakonec i politiku. Učitelé jsou jako malé strojky zasazené v ozubených kolech obrovských rozměrů, jimž nemohou vzdorovat. Psychicky je jejich práce drtí. Ale…

… možná že právě přístup kantora ke studentům je pravým pramenem nespokojenosti se školstvím. Studenti a jejich nálady se vyvíjejí přirozenou cestou, jen kantor jim nedokáže čelit.

Lenost studentů je logická. Máme-li špatné sociální vzory, je logický i nulový stav naší touhy po vzdělání. Právě ti, jež nás učí, mají být oněmi ikonami, jejichž výchovu bychom měli chápat jako motivující. Nemotivovaný člověk ale sám nedokáže motivovat jiné.

V učitelské sféře se začíná velmi projevovat fenomén despektu vůči školskému systému, vůči vynucenému stylu výuky, a nakonec i vůči studentům. Nelze jako autoritu vnímat ty, kteří k nám nechovají respekt. A proto se chováme tak, jak se chováme.

V každém případě je nasnadě si říci, že my jsme studenti. Morální vady jsou u nás opodstatnitelné a nejsou výhradně naší vinou. Řečeno s nadsázkou – my se můžeme chovat, jak chceme. Od toho máme vysokoškolsky vzdělané, aprobované a diplomované učitele, aby nás směrovali a aby případné nedostatky vyřešili. Jsme ovce pod jejich vedením, a ovce se bez proutku pasáka snadno utrhnou ze stáda a poběží vlastní cestou.

Zničení učitelé, na které záporně doléhá vskutku špatný systém, dnes nejsou ojedinělí. Mají velkou moc postavit se za svá práva. Jen musejí učinit to, k čemu nás rádi vybízejí. Semknout se, organizovat se, projevit svůj názor. A vůči studentům – vzít proutek do ruky a hnát nás správným směrem.