V 70. letech minulého století se ve státě New Jersey v USA rozběhl program pro prevenci kriminality u mladistvých s názvem Scared Straight. Jak již název napovídá (přeložitelné jako "nažeňte jim strach"), cílem bylo vystrašit, konkrétně pak mladistvé delikventy, kteří se skrze setkání s vězni v těch nejodpornějších věznicích měli seznámit s realitou života kriminálníka, přičemž si tito vězni - dělali program dobrovolně a snad i rádi - rozhodně při osvětlování nebrali servítky. Jak naznačil první dojem z projektu i populární dokument z roku 1979, program fungoval. Překvapení, vyjukaní, případně i se slzami v očích - tak vypadali chlapci i děvčata v dokumentu po odchodu z návštěvy kriminálu, přičemž dovnitř šli s hlavami pyšně vztyčenými. Řekli, že ke kriminální činnosti se už jen tak nevrátí, že chtějí žít normálně... Po několika týdnech to vydrželi až na jednoho všichni.
Realita však byla nakonec jiná...
Později se totiž ukázalo, že následek projektu nebyl příznivý. Od kriminálních činů mladé neodrazoval. Studie dokonce poukázaly na efekt zcela opačný - projekt to jen zhoršoval. Ve skupině těch, kteří preventivní program podstoupili, bylo poté více delikventů než mezi těmi, kteří jej neabsolvovali. Tedy - tento na první pohled logicky fungující nápad absolutně selhal.
Jak je to možné? Vedle toho, že se mohli drsnými příběhy a osudy uvězněných třeba inspirovat, zhlédnout se v nich, je tu taky ta možnost, že si nemysleli, že by se to mohlo stát zrovna jim. Ano, budou krást, budou zabíjet - ale proč by měli zavřít zrovna je?
"Proč bych zrovna já musel zemřít na svoje kouření? Proč, když moje babička kouřila od svých patnácti až do smrti a nikdy jí nic nebylo?"
Ano, je tam podobnost. Existuje totiž kognitivní zkreslení, kterému se říká heuristika dostupnosti. Heuristiky jsou cesty, jakými funguje naše myšlení, a ačkoliv se považujeme tak trochu (nebo se tak minimálně chováme) za nejinteligentnější tvory na této planetě a její svrchované pány, tak bohužel - náš mozek tak vyspěle, jak si možná mnozí myslíme, opravdu nefunguje. Je velice těžké zpracovat to obří množství informací a mozek si hledá zkratky, zjednodušení. Mezi takové zjednodušení patří právě i heuristika dostupnosti - nezvážíme to, co nám říkají odborné zdroje. Nedbáme na statistiky, které jasně ukazují, že kouření je ve většině případů nebezpečné či až fatální nám a našemu okolí. Proč se zabývat čísly, když reálná zkušenost je jiná...
Tím se vracím k nadpisu tohoto článku...
Jde o to, že současný protikuřácký zákon, který zakázal jakékoliv kouření normálních cigaret v restauračních zařízeních, prostě moc fungovat nebude. Stejně tak jako se dle mého neosvědčují děsivé obrázky na krabičkách (jde to zakrýt) nebo výstražné nápisy na stejném místě (už jsme si asi všichni zvykli), tak stejně tak se neosvědčí nějaký zákon omezující kouření v restauracích. Stát si tím jen hodil klacky pod nohy ve smyslu, že ho teď jeho občané budou obviňovat z dalšího omezování svobody podnikání (jako by nestačilo EET) a svobody českého obyvatelstva vůbec.
Je otázka, kolik lidí se zamyslí nad tím, že ač je to ze strany státu možná v lecčem přebytečný zákon, protože lidé jsou minimálně velmi vynalézaví a ze svých hospod vytvoří soukromé kluby apod., tak že opravdu není v zájmu státu v tomto případě někoho obírat o jeho svaté svobody, ale prostě zamezit tomu, aby se veřejně, legálně, celkem běžně stal nekuřák doslova obětí závislosti nebo pochoutky někoho druhého. Nejde tu přeci o to, že to smrdí. Smrdí leccos. A stěžovat si na to, když schválně půjdu do prodejny olomouckých tvarůžků, je přinejmenším nesmysl. Jenže tvarůžky nezabíjejí (i když podle toho puchu by se z toho daly minimálně obžalovat). Cigarety ano, dokonce je pasivní kouření mnohem problematičtější než to aktivní. A argumenty typu "tak tam nemusí ti nekuřáci chodit, když je to tam kuřácký" asi pětileté dítě, které je s rodiči na výletě na venkově, příliš neoslníte. Jeho plíce pak už vůbec ne (ty především, protože ono o tom nemá ani tucha).
Ano, je pravdou, že to omezení svobody je. Dávám za pravdu těm, kteří tvrdí, že to moc nepomůže. Ostatně - zákazy se nedá moc dobře bojovat. Lepší než zákazy je pozitivní motivace. Možná můžeme místo díry v krku na obalu kuřiva začít s obrázky běžících lidí s popiskem: "Bez větší námahy se věnují sportu, protože nekouří"... Hm... No nevím, jestli by to opravdu fungovalo, ale minimálně na mě to působí příjemněji, a to myslím upřímně, bez ironie.
Čelit trestu je někdy totiž lepší než udělat to, co se po nás žádá. Zvlášť když náš kognitivní systém má ty svoje cestičky a my to vidíme ve světle, které není moc reálné. Vidět odměnu a odmítnout ji... to už je horší. To už se tolik nechce. Moje mamka dodnes vzpomíná, jak mě stačilo ukecat na čokoládu po jídle, když teda sním ty hrášky, co mám v talíři... Fungovalo to.
Těm, kteří nakouří vlastním dětem do kočárku prokazatelný jed, nelze zakázat kouření na daném místě a myslet si, že tím někomu příliš pomůžeme. Rozhodně se ale můžeme utvrzovat v tom, že zrovna toto omezení svobody jednotlivce je v zájmu nás všech. Minimálně nekuřáků.
Více informací o projektu Scared Straight např. tady. Ale doporučuji i ten dokument, byť to ukazuje v lepším světle, než jak to nakonec celé je.
Žádné komentáře:
Okomentovat