Přispěchala jsem domů, jak
nejrychleji to šlo. V kolik říkal? V osm. Jsem naprosto nevzrušená, jen mi
vrtá hlavou, co mi může chtít. Třeba potřebuje podepsat omluvenky do školy,
prolétlo mi hlavou. Nebo pozval všechny ze souboru a já si to jen špatně vykládám.
Ano, tak to bude.
Za dvě hodiny se tu má stavit a
já jsem už teď utahaná jako fena. Že bych si šla ještě lehnout? Ne, moje vlasy
by vypadaly jako po nacistickém kobercovém náletu a musela bych je nejméně
další dvě hodiny přemlouvat, aby splaskly. Oči by se mi vypoulily a
z váčků pod nimi by se staly obrovské nateklé pytle. Raději spát nepůjdu.
Na stole v kuchyni se na mě
šklebí nedočtené „Karibské tajemství“ a otevřená krabička cigaret. Ano, takhle
strávím následující dvě hodiny.